Co teď čtu

V poslední době vychází tolik bezvadnejch knížek s obálkama, z nichž zrak přechází. Pamatujete na odporné hnusné obálky z let devadesátých? V antiku se dnes a denně smějeme nad některými zrůdnostmi a to zejména z řad ženských románů. Dne, aby chodil člověk do knihkupectví jen se kochat vizuální stránkou věci.


Každopádně obálka mě přitáhla k trilogii detektivních společenských románů Petera Mayeho (Peter May) ze skotského ostrova Lewis kdesi na konci světa. První díl Skála jsem slupla za tři dny (bylo by to dříve, nebýti pilné práce v Libiči, haha :)). Ostrov větrný, zcela bez stromů se zástupem sveřepých postav, zaplněný duchy skotské gealské minulosti je pro temný společenský román s krimi zápletkou ideální místo a dějiště pro knihu, která se mi líbila rozhodně nejvíce v tomto roce a možná i nějaké ty měsíce dál. Ve své fatalitě nevyhnutelného, které pomalu houstne a bobtná, hodně připomíná McEwanovo Pokání. Stylem vyprávění a zejména jazykem mi hodně evokovala Kmotra. Kupodivu ani tak mi nepřipomíná severské krimi, které moc nemusím.
Druhého dílu (Muž z ostrova Lewis) se nemůžu dočkat, a pokud se nedostaví pevná vůle, koupím ho hned ve čtvrtek.


Abych odlehčila, pokračuji s Příliš mnoho Kateřin od Johna Greena. K autorovi jsem byla dost skeptická, zejména kvůli ukázkám na film podle jeho předlohy Hvězdy nám nepřály. V poslední době slyším a vidím z několika stran chválu, tak jsem si řekla proč ne. A po pár desátkách stran překvapivě dobré :). (Že bych si troufla i na Hvězdy?)


Klasicky mám rozečteného nějakého toho Oldřicha z Chlumu, ačkoliv se musím přiznat, že zrovna Zdislava a ztracená relikvie se mezi moje oblíbené díly asi nezařadí. Nějak se tomu nemůžu dostat na kobylku. Takovou Mstu písecké panny jsem slupla jedna báseň.
Příští měsíc má vyjít oficiální Vondruškův průvodce, životopis a pojednání o Oldřichovi z Chlumu, fakta versus fikce. Toho se už nemůžu dočkat.


Na seznamu knih ke koupení mám Tajemství letního odpoledne (K. Morton) a také dívčí romantiku Elita (K. Cass) - ale tu musím mít už jenom kvůli té úžasné obálce.

Mimo knih jsou aktuální oblíbenci: Daredevil od Netflixu, mrkvový koláč, stále mumínci, frézie a těšíme se těšíme na Svět knihy.


Vím, že se všichni šprtáte a nevim, jestli kluci dorazíte tendle týden, ale napište mi, jestli už jste mrkli na toho Daredevila :).
Ahoj, A.

Citronový koláč ála bistro Mikyna

Možná už jste slyšeli/viděli/chutnali, že na 5. květnu je nové vegetariánské bistro, Mikyna v kuchyni.
Přiznám se bez mučení, že vegetariánské osazenstvo světa moc nechápu, uniká mi jejich motivace - nicméně to je šumák a můj problém. Ale Mikyna mě teda dostala. Vařejí tam v-ý-b-o-r-n-ě!!! VÝBORNĚ!!! Dýňový quiche s nivou je exluzivní, ale náš naprostý favorit je jejich citronový koláč! Seděli jsme tam před třemi týdny s Evičkou a sousto po soustu se snažili určit složení. "Hmm, to nebude jen obyčejné těsto na quiche, to je určitě linecké." "Je v tom krému i nějaký tvaroh nebo zakysaná smetana?" Byla to zábava. Nicméně stalo se, že se mi citrónový koláč z Mikyny podařilo jakž takž zrekonstruovat.

Linecké těsto jsem udělala podle následujícího návodu:

200g másla, 2 žloutky, 100g cukru moučky, 300g hladké mouky, vanilkový cukr - prosátou mouku a cukr zpracujeme s máslem, žloutky. Vypracujeme hladké těsto, nejlépe necháme chvíli odpočinout a pak opatrně rozválíme (hodně se trhá!) a vtlačíme do formy, pekáčku. Těsto si upečeme, na nějakých 180 stupňů dokud hezky nezezlátne.

Pak následuje citronový pudink - 3 velké citrony, nejlépe nějaké chemicky neošetřené - ostrouháme z nich kůru a vymačkáme šťávu, 3 a půl lžíce škrobu, hrnek cukru krupice, 3 žloutky, hrnek mléka a asi 2 lžíce tvarohu.

V hrnci smícháme citronovou šťávu, kůru, škrob, cukr, žloutky a mléko. Za stálého míchání se vám postupně ze směsi stane hutný pudink. Necháme trochu vychladnout, ale stále občas promícháme, aby se neudělaly hrudky nebo škraloup a postupně přidáme trochu tvarohu.

Úplně navrch jsem s pěti bílků, co zbyly, vyšlehala s cukrem pěnu a nechala ji v troubě těsně pod spirálou trochu zatáhnout. Lépe by se ale hodil ten velký zapalovač na plyn, aby to bylo rovnoměrnější a jaksi estetičtější. Koláč nechte přes noc v lednici, aby pořádně ztuhnul. 

Určitě zajdětě do Mikyny, ochutnat jejich dobrůtky, je to po cestě k Neptunovi, tak se cestou zpátky můžem stavit na pívo :-). Mějte se hezky, A.

Podlaha is on fire!

Podlaha is on fire!

Tak před dvěma týdny nám vyšlo nové album Nightwish, Endless forms most beatiful. Musím přiznat, že jsem byl zpočátku v rozpacích. Album je zase jiné (nechápu jak to pořád dělaj). Spojuje v sobě některé nové prvky posledních dvou alb a klasické metalové pvky alba Once, dokonce i Oceanborn. Už není tak kompaktní jako album předchozí, ale jistou celistvost má. Hlavní linka točící se kolem evoluce, přírody a krásy života se proplétá všemi skladbami. Někdy je cítit víc, někdy míň.  Jedno však musím vyzdvihnout a to jsou vokály Floor "Podlahy" Jansen. Myslím, že při výběru zpěvačky měli kluci z Finska neuvěřitelně šťastnou ruku. Skvěle pracuje s hlasem ať už jde do výšek (i když u poslední skladby možná zbytečně moc vysoko), hloubek, zpívá jemné písně nebo naopak tvrdší, metalové. Její hlas je na albu krásně plný a sytý, bezvadná práce. Jsem rád, že oproti předchozímu albu dostal trochu prostoru Emppu, jehož kytara je v některých písních výraznější než bývala a pár sól tam na něj taky zbylo.

Ještě stále nejsem úplně o všech skladbách definitivně přesvědčenej. Myslim, že by šlo něco udělat jinak a líp, nějaké teatrální prvky a malinko disharmonické přechody mi tam prostě nesedí. Stejně jako u Imaginaera pomalu objevuju a víc a víc se zaposlouchávám a oceňuju. Tohle není album na jeden poslech, ale je potřeba se do něj pozvolna dostat. Zatím bych ohodnotil tak 80 %.

Tady jen malá ochutnávka. Zrovna skladba, která nemůže mluvit za celé album, protože z něj trošku vyčnívá (i tím, že jako jediná je čistě instrumentální, pouze s nějakými vokály na pozadí). Zároveň má s hlavní linkou i něco společného. Každopádně na první poslech alba mě zaujala snad nejvíce. Její název je The Eyes of Sharbat Gula

Příběhy skřítků Mumínků

Taky máte rádi mumínky? Já děsně moc. (A mám tričko se slečnou Ferkou, haha.) Mumínci jsou strašně sympatický, jsou sice na první pohled pro děti, ale když se začtete, tak vlastně ani moc ne. Občas to působí i jako těžká filozofie. Každopádně maminka je vždycky hodná a Majka je vždycky vztekle šťastná nebo šťastně vzteklá.

Animovaný seriál je moc fajn, ale knížky jsou mnohem lepší a ilustrované jsou dost a dost.
Finská spisovatelka Tove Jansson začla příběhy o mumíncích psát už v roce 1945 a napsala celkem deset knížek. V češtině je docela těžké některé z nich sehnat, protože většina vycházela až v 90. letech. Běžné jsou hlavně tři - Čarovná zima, Tatínek píše paměti a Čarodějův klobouk.

Nedávno ovšem většina vyšla znovu v Albatrosu, v takovém pěkném kapesním vydání, a dokonce už jsem je viděla v Akademii na Václavském ve slevě.

Díl seriálu má tak akorát dvacet, pětadvacet minut, tak tady jeden máte a pusťte si ho dneska k obědu místo Přátel, Pokemonů nebo Hry o trůny :-P

https://www.youtube.com/watch?t=162&v=aXnd2xez9m0

Velikonoční kraslice

Jako každý rok jsme na velikonoce zdobily vajíčka. Máme dva způsoby barvení. Buď v cibuli s lístečky a kytičkami nebo v barvách se vzorem pomocí vosku.

V cibuli je barvení vajíček nejjednodušší a přece vždy krásně vypadají. Po delší době jsme sehnaly bílá vajíčka, a tak hezky vyniknul rozdíl mězi červenou a hnědou cibulí. Nejlepší rostlinky jsou řebříček a sedmikrásky, které vždy vypadají jako sluníčka.

Zdobení voskem je trochu složitější a chce to trochu cviku :). Ale jak se to člověk jednou naučí, tak je to jak jízda na kole a už to nezapomene. Nejprve se voskem vajíčko nazdobí, potom se dá do barvy. Pokud chceme barev víc, není problém voskem další kousek vzoru domalovat a dát do další barvy. 

Myslím, že se letos povedla, tady máte fotku :).