Avatar část první: Bending

Intro (Avatar: Last Airbender)

"Water. Earth. Fire. Air. My grandmother used to tell me stories about the old days, a time of peace when the Avatar kept balance between the Water Tribes, Earth Kingdom, Fire Nation, and Air Nomads. But that all changed when the Fire Nation attacked. Only the Avatar mastered all four elements. Only he could stop the ruthless firebenders. But when the world needed him most, he vanished. A hundred years have passed and the Fire Nation is nearing victory in the War. Two years ago, my father and the men of my tribe journeyed to the Earth Kingdom to help fight against the Fire Nation, leaving me and my brother to look after our tribe. Some people believe that the Avatar was never reborn into the Air Nomads, and that the cycle is broken. But I haven't lost hope. I still believe that somehow, the Avatar will return to save the world."

Avatar: seriál, který mě úplně pohltil. Sice je kreslený a někdo by řekl, že je spíš pro děti, ale hned po prvním zhlédnutí se stal jedním z mých nejoblíbenějších seriálů. Je sice fakt, že občas bývá něco nelogické nebo nedovysvětlené a některé postavy začnou po čase člověka štvát, ale to má asi každý seriál.

Rozhodla jsem se, že vám nebudu prozrazovat děj, ale popíšu vám elementy a co je to bending, a v druhé části, kterou napíšu později, shrnu dvě epizody, které popisují, jak vznikl Avatar.

Také budu používat anglické názvy a výrazy, protože do češtiny nejsou přeloženy, a myslím, že v angličtině líp vyzní. 

Jak je řečeno v intru, existují čtyři národy, které ovládají čtyři elementy. Avšak existují i lidé, kteří nemají schopnost ovládat žádný element (nonbenders).

Oheň je prvkem síly, energie, ale také života. Je spojován s odhodláním splnit těžké úkoly a touhy. Jeho zdrojem je slunce a první lidé se naučili tento element ovládat od draků.
Někteří silní firebendeři mohou manipulovat i s blesky, které jsou považovány za "cool-blooded fire". Lidé, kteří tuto schopnost nemají, mohou alespoň takové útoky přesměrovat technikou, kterou převzali od waterbenderů. Avšak tato schopnost se v pozdějších letech stala u firebenderů docela běžnou.
Firebending je mezi elementy unikátní, protože to je jediný element, který se provádí spontánně. Ostatní elementy používají  své okolí (vodu, zemi, vzduch).
Tento element je i velmi nebezpečný. Pokud firebender nemá nad sebou dostatečnou kontrolu a je naplněn hněvem, může dojít k explozím či nekontrolovatelnému šíření ohně.
Firebending vychází z bojového umění Kung Fu severních Shaolinů. Toto umění je spíše ofenzivní než defenzivní, což je tedy i firebending.

Země je elementem hmoty. Earthbendeři jsou silní, odolní. Lidé se učili techniku earthbending od badgermoles, kteří jsou sice slepí, ale díky vibracím v zemi se mohou orientovat jako by oči měli.
Tento element je založen na čekání a poslouchání, kdy bojovník vnímá vlny šířící se zemí a teprve potom zaútočí.
Earthbendeři většinou chodí bosí, aby zvýšili spojení se zemí. Avšak tento element je spíše pragmatický než spiritualistický.
Earthbending má jako firebending další speciální techniky jako jsou metalbending, lavabending nebo sandbending.
Tento element vychází z bojového umění Chung-ťia, které má nízký, pevný postoj a silné údery, které představují sílu země. Také vychází ze Southern Praying Mantis, což je větev Kung Fu.

Vzduch je elementem svobody. Airbendeři se oprostili od pozemských záležitostí a našli tak mír a svobodu. Airbendeři hodně meditují a hledají duchovní osvícení. Jejich učiteli byli flying bisons.
Díky spiritualitě je každé narozené dítě airbender, což u jiných národů není. Airbendeři vždy hledají nekonfliktní řešení problémů a respektují všechny formy života, proto jsou většinou vegetariáni.
Na rozdíl od firebending je airbendig spíše defensivní. Airbendeři také mohou používat pro své umění glider, na kterém mohou létat nebo ho používat pro boj.
Díky silnému spojení s jejich spirituální stránkou mohou airbendeři prozkoumávat jiné lokace projekcí svého ducha. Když se airbendeři stanou mistři, získají tetování v podobě šipek, které převzali od flying bisons.
Airbending vychází z bojového umění Ba Gua a Xing Yi Quan, které používá rychlé a úhybné pohyby.

Voda je elementem změny. Jeho zdrojem je měsíc, proto jsou waterbendeři nejsilnější za úplňku. Měsíc byl také učitelem waterbenderů, kteří pozorovali příliv a odliv. Waterbendeři se lehce přispůsobují změnám a mají silný smysl pro společnost a lásku, což jim dává sílu překonat i těžké chvíle.
V boji požívají soupeřovu sílu, kterou následně obrátí proti němu. Speciální techniky mocných benderů jsou léčení a bloodbending.
Bojovým uměním, ze kterého waterbending vychází, je Tai chi chuan. Tai chi je pomalé a elegantní a evokuje tekoucí vodu. Také obrací energii soupeře proti němu a obrana se stává útokem.

Přikládám video z prvního dílu (takže ani moc žádný spoiler), kde bojuje Aang (airbending) a Zuko (firebending).

Později tedy napíšu druhou část, ve které shrnu dvě epizody, které vyprávějí vznikl Avatar, a trochu vám ho přiblížím i z jiných pohledů.

Jak jsme dělaly bezinkovou šťávu

Nevim, estli to nejni trapný, psát sem návod na bezinkovou limóšku, když ji má na svým blogísku každá pořádná bloggerka dneška. Bio a DIY jede, budiž. No, dosti žargonu.

Bez nejenže krásně vypadá a roste prakticky všude, ale v české lidové kultuře je bez černý jednou z nejoblíbenějších rostlin vůbec, a to jak v hmotné kultuře, tak v ústním folkloru. Najdete pod ním poklady, jsou o něm rčení (Před heřmánkem smekni, před bezem klekni.), nosil se jako amulet proti zlým silám a nevěsty ho dostávaly pro štěstí. Také v léčitelství i stravě hrál nezastupitelnou roli - všechny jeho části se totiž dají zpracovat (a jako lék fungují prakticky na všechno - klouby, nachlazení, trávení, bolesti zubů atd.) Dělají se z něj samozřejmě štávy, z plodů pak víno a marmelády a celé květy, obalené v palačinkovém těstě a osmažené, chutnaly pod názvem "kosmatice"

 A tady máte návod na bio-vlastenecko-léčitelskou šťávu: 
Natrhejte na keři bezu černého (ne u frekventované silnice) zhruba dvacet, třicet velikých květů , operte je (jemně, jemně) a ostříhejte z nich zelené konce. Převařte vodu a po vystydnutí (aspoň jakž takž pro nás netrpělivé a mladé a neklidné) ji nalejte na květy do velké pětilitrové zavařovací sklenice. Ze supr horký vody bez zčerná a je v čoudu. Do sklenice dejte také tak dva, tři nakrájené citrony, nejlépe chemicky neošetřené. Na toto množství bezu by sklenice měla být plná vody po okraj.





Sklenici dobře uzavřete, aby do ní nešlo moc vzduchu, a nechte v chladu a tmě louhovat něco kolem čtyřiceti osmi hodin. Až bude macerát (á, další cizí slovíčko) hotov, přelejte ho do většího hrnce přes čísté plátýnko a vymačkejte šťávy co to jde. V šťávě rozmíchejte dva malý pytlíčky kyselinky citronové a asi kilo a půl cukru.





Pak rozlejte šťávu do nějakých hezkých, vintážových  a hlavně dobře uzaviratelných lahviček (nebo flašek od vodky jako my :-)) a šťávu v ideálním případě zavařte - ve vysokém v hrnci, na kousku plátna, ponořené ve vodě, na 70 stupňů.

Šťáva je lepší trochu uleželá, dostane jaksi sofistikovanější (haha) chuť a podle Kebulky se zbaví čmuchu (?).




 
Nám se první ani druhá várka nepovedla, nejdříve chudince Evičce praskla pětilitrovka a pak se nám pokazila ještě, než jsme ji stihly zavařit. Třetí dávka se povedla (chutná) a čtvrtá se zrovna louhuje.

Tak dobrou chuť a dobrou noc a dodržujte přes léto pitný režim :-) A.


Použitá literatura a zdroje:

JEDLIČKA, Viktor - ZEJBRLÍK, Otakar - JANKŮ-SANDTNEROVÁ, Marie: Lesní plody, Praha 1944.
HOFFMANOVÁ, Eva - JEBAVÝ, F. S.: Rostliny v domácí lékarně, Praha 1973.
ČERNÁ, Ludmila - GUTH, Jaroslav: Kapesní herbář léčivých rostlin, Praha 1985.

Byliny v lidovém léčitelství. Dostupné z: http://www.etnofolk.eu/cs/article/byliny-v-lidovem-lecitelstvi, cit. 26.6.2015.

František Kotleta, řezník z Bruntálu

"Spisovatel, trestanec, podnikatel, jesenický Mauglí a řezník." Ano, takto zní "oficiální" životopis českého spisovatele Franty Kotlety, který se poslední roky dostává do podvědomí čtenářů díky svým úspěšným sériím knih, jejichž styl bych klasifikoval asi jako velice čtivý brak, správně tedy asi akční sci-fi. Jeho kompletní dílo jsem zhltnul jedním dechem a proto jsem se rozhodl, že vám ho trochu přiblížím a třeba někoho i navnadím!
Pojďme tedy k Frantovi samotnému, ze životopisu se dále dozvídáme, že pochází z umělecké rodiny - matka prý byla tanečnice, gymnastka a špionka, která musela pro své politické názory emigrovat po nástupu komunistů. Tou dobou se stala agentkou CIA a dlouho zatápěla sovětské KGB, dokud nebyla veřejně odhalena a v 90. letech musela prchnout do Brazílie, od té doby o ní nejsou žádné zprávy. Okolo Františkova otce koluje spousta nejasností, jednou z možností je Michail Gorbačov, kterého prý Kotletova matka svedla při návštěvě Bruntálu, ale otcem může být prakticky kdokoliv kdo měl 50 korun a zavítal do nevěstince kde pod zástěrkou matka pracovala. Sám Franta se od svých 6 let staral sám o sebe, což ho ale brzy přivedlo do kriminálu, kde strávil 2 roky za zbití 7 policistů do bezvědomí a useknutí prstů sekáčkem jejich veliteli. Po zkušenostech z vězení se začal věnovat psaní a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat, když Kotleta prorazil s trilogií Bratrstvo krve.
To by asi stačilo k nejasnostem okolo Františka Kotlety, myslím že je jasné, že z tohoto životopisu je pramálo pravdy, snad jedině že by se Franta opravdu věnoval řezničině. Ovšem koluje i ta myšlenka, že František Kotleta jako osoba vůbec neexistuje a jde pouze o pseudonym jiných českých sci-fi autorů, například legendy Jiřího Kulhánka. Sám nevím co si myslet, ale Franta už měl i svojí autogramiádu, tak nevím, co tam ti lidi tedy viděli, fotky z akce jsou cíleně bez Kotlety. Přiložím jediné dostupné foto. 

A teď již tedy k samotným dílům mistra Kotlety - jak již bylo zmíněno, prvním zářezem byla trilogie Bratrstvo krve: Hustej nářez (2010), Fakt hustej nářez (2012) a Megahustej nářez (2013). Pravda, po nadějném názvu trilogie už nebyl Franta příliš inovativní a už jen samotný název může odradit, co teprv stručný popisek - Český upír Jan Bezzemek, starý bezmála několik století, bojuje proti mimozemšťanům, kteří obsadili Zemi. Děj se odehrává v současnosti, případně lehké budoucnosti a s upírem Janem se vypravíme do všech koutů světa, děj se ale nejčastěji odehrává v Čechách a to je také na dílu tak lákavé, nikde jinde jsem ještě nečetl o mimozemské rase Kartanů, která obsadila věznici Pankrác kde provádí pokusy na upírech nebo vojenský prostor Libavá kde mají svojí celosvětovou základnu. Celá trilogie je krom upírů a mimozemšťanů plná sexu, násilí a krve, Janovou nejoblíbenější zbraní jsou totiž dva plně nabité Desert Eagly a o rozstřelené hlavy tedy není nouze. Že by vás tohle nikdy nelákalo? No já myslel že mě taky ne, ale pojďme dále.

Druhým dílem z pera Franty byl dvojdílný román Perunova krev (2013 a 2014) který se tentokrát točí okolo vysloužilého českého vojáka Martina Fridricha, který se dostane do potyčky starých slovanských bohů, kteří se opět pohybují po českém území a snaží se dosáhnout svých cílů. Potkáme se tak s Perunem, Černobogem, Jarilem či Svarogem, ale není nouze o vlkodlaky, jezinky a další postavy slovanské mytologie. A samozřejmě o sex, násilí a krev, ČeZety a granáty.

Posledním Kotletovým příspěvkem světu je pak kniha Příliš dlouhá swingers party, která je tvořena sérií povídek pražské party bojovníků s démony a starými kouzly - nenechte se oklamat, opět se jedná o děj ze současnosti a tak tato parta řeší například mizení prostitutek z klubu v ulici Na Smečkách které unáší posluhovači démona touhy a sexu skrytého do exkluzivního tajného podniku v pražském podzemí.

Franta v nedávných dnech dopsal svoje další, snad stejně dobré dílo, které se bude jmenovat Lovci a vyjde na počátku července a já se ho už nemůžu dočkat! Mělo by jít o příběh policistů z Prahy, kteří v blízké budoucnosti bojují proti geneticky upraveným zločincům s kybernetickými vylepšeními.

Tak, jestli jste to dočetli až sem, pochybuju, že z takových krátkých popisků a prezentace Kotlety se vám bude chtít se vrhnout do nejbližší knihovny, přidám tedy ještě pár subejktivních názorů: Je to neuvěřitelně čtivý! Stránky letí před očima že si ani nevšímáte jak a celou knihu slupnete za den dva. Není to žádný těžký čtení a složitej jazyk (i když Kotletova přirovnání jsou často famózní: "roztála jak hrudka másla na hlavě beduína cestujícího po saharské poušti") a děj je poměrně lineární, ale chytlavej. Mě osobně na jeho dílu asi nejvíce zaujalo prostředí, tedy současná ČR a místa která sám znám, ale také to hlubší pozadí příběhů, ať už vyprávění stoletýho upíra Jana Bezzemka, který byl na tažení s králem Janem Lucemburským a proti mimozemšťanům bojuje po boku prastarého německého upíra Gerharda - kterého měli slované za samotného boha Radegasta, nebo skvěle zvládnutou slovanskou mytologií a božstvem z Perunovy krve, za který by se nemusel stydět ani Červenák. Pokud tedy hledáte nějaké opravdu lehké čtení na letní dny, něco co přelousknete za dvě odpoledne u vody a hlava si u toho odpočine, mohu Kotletu jedině doporučit (ale asi jen z knihovny nebo internetu, znovučitelnost je asi dosti omezená). Mě chytnul a zatím nepustil!

Král ve žlutém nebo velká fantazijní bublina?

Konečně jsem se zase dostal k nějakému "normálnímu" čtení a první volba padla na sbírku povídek Král ve žlutém od R. W. Chamberse. V poslední době se možná téma krále ve žlutém stalo populárnějším díky seriálu True detective (nedalo mi to a taky jsem se začal dívat). Ve skutečnosti nejde o žádnou novinku (sbírka byla poprvé vydána v roce 1895). Těšil jsem se na knížku především kvůli tomu, že Chambers představoval inspiraci pro H. P. Lovecrafta, jehož první sbírka povídek se mi svým osobitým stylem zalíbila. Dokonce jsme se při hraní Arkhamu setkávali s předmětem - knihou Král ve žluté (za její přečtení se dostávají 4 stopy). To mě celkem nabudilo na celou sbírku. Nějaké větší nadšení se po přečtění bohužel nekonalo.

Sbírka od Chamberse obsahuje 10 povídek, z nichž se pouze 4 (možná 5) věnují králi vě žlutém. Ty svojí temnou, mystickou a fantazijní atmosférou dokážou člověka u příběhu celkem udržet. Ostatní jsem trochu přetrpěl a poslední povídku jsem dokonce ani nedočet. Jednalo se o průměrně napsané a celkem triviální a nezáživné příběhy. První 4 se to snaží zachránit, ale i těmi jsem byl trochu zklamán.

Překvapilo mě, jak málo je vlastně myšlenka krále ve žlutém a tajemného města Carcosy v příbězích zpracována. Svoji největší sílu v podstatě čerpá z toho, že o těchto věcech nepodává téměř žádné informace. V příbězích jsou jen minimální narážky na knihu Král ve žlutém a hlavní proces zbožšťování hrůzu nahánějící knihy a "jejího" krále je ponechán na čtenářově fantazii. Povídky tak dávají jen první stopu (a to dost slabou) k rozvinutí vlastního příběhu. Jde ve své podstatě o skvělý tah, který tak dobře používá Lovecraft, ovšem zde díky své nedostatečnosti řádně nefunguje. Jedinou velkou záhadou, nad kterou můžu po přečtení přemýšlet, pak zůstává, co bylo napsáno v knize Král ve žlutém (lidé po jejím přečtení většinou zešíleli, ledaže...).  Možná můžeme spatřovat i určitou kritiku náboženských knih.

První 4 povídky samotné jsou ovšem dobře napsané, mají zajímavý nápad a dokážou v určitých momentech skvěle navodit pocit daného místa a skutečnosti. Kdyby Chambers pokračoval v rozvíjení myšlenky krále ve žlutém i v dalších povídkách, zajistil by si u mě rozhodně lepší hodnocení. Zbylé příběhy jsou o poznání chudší (jeden příběh je dokonce vystavěn na našem gymnaziálním slohovém útvaru "klišoidního" závěru nakonec to byl všechno vlastně jenom sen). Pak jsem si půjčil druhou sbírku povídek od Lovecrafta a skoro bych vyvážil celou knihu Chamberse první povídkou, kterou jsem četl - Bezejmenné město.

Asi jsem měl příliš velká očekávání a hlavně očekávání jiným směrem. Nic to však nemění na tom, že se ohledně prvních povídek stal Chambers svým hororovým a snovým (protiklady reality a snu, bláznovství a příčetnosti - co je vlastně co, kdo je opravdu bláznem) motivem důstojnou inspirací pro Lovecrafta. Obecně se však Král ve žlutém pro mě stal díky svému velkému nedostatku celkové koncepce (a potenciál zde byl) jen velkou fantazijní bublinou, kterou sice budu moct nafukovat dle své libosti, ale nikdy pro mě nenabude dostatečně ostrých tvarů, abych ji mohl alespoň zčásti považovat, i ve světě snů, za reálnou.